Napsáno životem: Na pizze

Rozhodla jsem se založit novou občasnou rubriku se správně patetickým názvem (základ úspěchu, žejo). O situacích okolo mě, které by stály za to uchovat pro příští generace.

Zahrádka před restaurací kdesi v útrobách Středočeského kraje. Skupinka mladých lidí čeká na objednaný oběd, jedna židle u stolu však stále zůstává prázdná. Konečně přichází poslední opozdilec.

Pohodlně se usadí a zahlaholí směrem k číšníkovi saturninovského vzezření: 

"Háálóó, můžete mi přinést lístek?"

Číšník (s povýšeným pohledem říkajícím myskoropražštísitupotrpímenaslušnévychování):

"D o b r ý  d e n . Ano, přinesu."

Na stole přistává jídelní lístek. Muž jím zběžně prolistuje, ale nakonec se dohodne se spolusedící štíhlouliniidržící slečnou, že si rozdělí její již objednanou pizzu.

Přichází nic netušící číšník, poznámkový bloček v plné pohotovosti: 

"Tak co to bude?"

"Jenom talíř a příbory."

"Co prosím?!"

"Talíř a příbory, přece."

"A nechcete to třeba ještě posypat ubrouskama pro pikantnější chuť?" otáže se číšník s vážnou tváří.

Po chvíli se vrací zpět, s významným "takprosím" provokativně pokládá před hosta talíř s důkladně naaranžovaným ubrouskem a odchází obsloužit zákazníky u vedlejšího stolu.

Muž se nespokojeně zvedá: "Já za ním jdu!"

Přátelé se ve jménu světového míru snaží zabránit krveprolití: "Nechoď... ještě se porvete.."

Muž nechápavě: "Ale já se přece nejdu hádat. Potřeboval bych ten talíř větší."