Zmrzlinově.

Vánoce to byly jako každý jiný. Dárky jsme si tradičně rozdali na Štědrej den ráno a vánoční stromek jsme z minulé dinosauří Cesty do pravěku přetvořili v Pohádky z mechu a kapradí. S okatou sovou místo hvězdy na špičce. 

Naše rodina má totiž dvě specifika - zásadně nedodržujem tradice a nezřízeně milujem zmrzlinu - a ty se nejvíc projevujou právě v prosinci.

Ale jo, vlastně by se pár novinek i našlo. Třeba jsem zjistila, že mě ze sledování těch dobrých pohádek strašně bolí pusa. Jak se celou dobu usmívám od ucha k uchu. (všimli jste si někdy, že princ v Popelce se vlastně chudák nijak nejmenuje? a že má pokaždý jiný punčošky?)

Taky jsem si na parapetu vypěstovala hnůj. 

To jsem takhle seděla u počítače a najednou mě něco praštilo do nosu. (Výjimečně to zrovna nebyla mladší sestra s encyklopedií v ruce. Né, trapnej vtípek, já vím.) Zprvu jsem tomu ani nevěnovala pozornost - my holky z vesnice jsme zvyklé na ledacos, žejo, pak jsem ale zjistila, že onen puch pochází z vázy s vánoční výzdobou. Takže pokud by někdo měl zájem o zaručený recept na DIY hnojovou vůni, napište mi. (hlavní přísady: pěnový muchomůrečky, cesmína a pět let starý obilí).

Jinak jsem teda snídala, obědvala, večeřela čokoládovou zmrzlinu a vedla se svými 60+ starými příbuznými rozhovory o jejich zkušenostech s kouřením trávy. Výživný. Taky jsem zjistila, že když se někomu omluvíte stylem "promiň, že jsem ti nevzala telefon, právě jsem se totiž pod stolem válela smíchy", nemusí to dobře dopadnout. Občas.

A nakonec jsem na procházce potkala ohlodanou půlku černý kočky. Tu přední. Bobo navrhla, že napíše pokračování tamtý povídky od našeho drahýho Edgara Allana a celej zbytek cesty jsme plánovaly, co budem dělat, pokud ta půlka obživne a na těch dvou prackách nás bude pronásledovat. Pff.

A co že jsem dostala? Třeba růžovou bárbí pečící soupravu s fotkou Gandalfa na obalu. Nebo taky masožravku. Pár milých dopisů. A vatový tyčinky do uší. Tradičně.

Nemůžu si odpustit otázečku - jaký to bylo u vás?