Je+(den)^2

I když Respekt moc nečtu, docela se mi líbí projekt Jeden den v životě. A chtěla jsem si něco podobnýho taky zkusit. Jenom jsem si možná nevybrala úplně nejreprezentativnější den, ehm.

Pondělí jsem ke svýmu nadšení zahájila v zubařským křesle. Paní doktorka mi píchla anestezii a následně se zhrozila, když jsem jí sdělila, že jsem ještě nesnídala. A tak mi sestřička projistotu udělala supersladkej multivitamínovej sirup, kterej jsem povinně musela vypít na ex. S tím českým zdravotnictvím to nebude zas tak špatný.

Cestou na fakultu jsem i s napolo nehybnou pusou musela konstatovat, že tradiční nechutnosti vánočního stromu na Svoboďáku nepomohla ani změna ve vedení města. Na přednášku z předmětu Izrael a Palestina jsem přišla pozdě, odešla brzo a mezitím se zabývala Twitterem, který jsem si předsevzala začít pořádně používat (smysluplný životní cíle, řekla bych). U toho mi postupně vyprchávalo umrtvení. Au. Takže vím jenom to, že Jásir Arafat dobře ovládal řeč těla, prej.

Začalo pršet. Hodně. Jsem i po dvaceti letech trpkých (nebo spíš promočených) zkušeností nepoučitelná a deštník preventivně nenosím. Tak nějak asi furt věřím na gentlemany, co mi ho nabídnou. Naivně, žádnýho jsem nikdy nepotkala.

V půl dvanáctý jsem se sešla s Bernadetou. Každé pondělí se spolu snažíme podniknout něco, co ještě aspoň jedna z nás nikdy nedělala. Nutno ale dodat, že nám to moc nejde. Náš historicky největší úspěch byl, když jsme se bezradně šly zeptat do informačního centra, jak se dostanem do Jurkovičovy vily (a pak ji tam hledaly stejně snad ještě hodinu). My, vpodstatěrodilý Brňačky.

Tentokrát jsme se rozhodly kdovíproč vydat na cestu po Brně okružní linkou číslo 44. Vlastně je to celkem dobrej pocit, sedět v autobuse a nejet nikam. Měla bych to dělat častěji. Po úspěšném zakončení cesty v zamrzlém Komíně jsem vyrazila doučovat čtyři americký děti. Dostala jsem od nich k obědu (světedivse) domácí hamburger a kromě vyjmenovaných slov probrala i průběh roku 1848 v Čechách a vznik Rakouska-Uherska. Slovanský sjezd, absolutismus, dualismus a tak. Po cestě zpět jsem trasu, která obvykle šalinou netrvá dýl jak čtyři minuty, jela skoro tři čtvrtě hodiny. Začal prosinec evidentně.

Měla jsem se ještě stavit za paní z Reparády udělat svůj první seriózní rozhovor, ale byl odložen na příště. K mé radosti, protože nebýt toho, tak bych na přechodu u FSS nevyslechla věru pozoruhodný útržek rozhovoru dvou néúplněvýstavních kluků. "Tak jsem se podíval do svýho friendlistu, kolik tam mám koček, a nic moc tyjo. Maximálně tak tři hezký holky." Až mi dojetím nad jeho trudným životem ukápla slza. Ale možná to bylo jenom tím, že pořád pršelo a já pořád neměla deštník.

Doma jsem zaprvý našla Orofar, kterýho jsem se celej den nemohla dočkat. A zadruhý se v rámci psaní position paperu do České zahraniční politiky jako ministryně průmyslu a obchodu vyjádřila k potenciální stavbě plynovodu z Ázerbajdžánu.

Joa taky jsem zjistila, že ten zvuk, kterej se ozval ve chvíli, kdy jsem si ráno v čekárně u zubařky vytahovala mobil z kapsy, způsobila pravděpodobně padající perleťová náušnice. Zase o jednoho sirotka navíc.