Óda na klipart.

Absolventský koncert ZUŠ. Od těch ostatních se k mé nezměrné radosti liší nižší koncentrací těhotných žen v publiku. Bohdanka letos končila druhý cyklus klavíru a bylo to asi takhle:

Sedmnáct minut před začátkem. Nestíhám, stojím na zastávce. Myslím na všechna upištěná flétnová čísla, která mě dnes čekají, a prozřetelně si beru ibalgin. Přijíždí autobus.

Třináct minut po začátku, dobíhám do školy. Bosá. Baleríny se mi rozpadly po cestě. Naštěstí až poté, co jsem ve spěchu málem dupla na superdlouhého hada neidentifikovatelného druhu. Vyhříval se uprostřed silnice. Přítomné učitelky, které z chodby vysílají žáky na pódium, mi věnují pobavený pohled ve stylu taKristýnkasnadnikdynevyroste.

Potkávám Bohdanku. Zatím odehrály tři děti, z toho dvě flétny. Jdu na záchod. 

(Ten se od dob mého mládí změnil jen naoko. Je barevnější, naleštěnější, ale k dokonalosti mu pořád ještě chybí toaletní papír a zrcadlo.)

Vklouznu do sálu.

Číslo 4, J. Pauer: Capriccio. Flétna. 

Moje bývalá učitelka klavíru #1, současná ředitelka, má pořád stejně hubený nohy, už asi patnáct let, nechápu.

V mezičase se mi podaří ukořistit program. Stejně nevkusný jako obvykle, dal by se využívat jako učební pomůcka k demonstraci veškerých funkcí Wordu. Ach, kliparty. ♥

Číslo 10, J. Pachelbel: Canon in D. Smyčcový kvartet.

Violloncellista hraje jako jediný čistě, ale bojím se, že usne. Obdivuju, že všichni tahají smyčcema stejně, to já nikdy nezvládám. Zato udržovat svižné tempo jim moc nejde, trvá to už víc než dvanáct minut. Posluchači tlumeně vzdychají.

Můj bývalý učitel houslí má pořád stejně dlouhé vlasy i chlupy v nosu. Ale jinak vypadá úplně slavnostně – dokonce pro tuto příležitost zvolil i černé trekové boty.

Drama v zákulisí. Marshmallownově vyhlížející učitelka zpěvu zakazuje škemrajícím holčičkám v nažehlených šatičkách se jít ven na hřiště klouzat. Achjo.

Číslo 11, A. Vivaldi: Giga a Alegro. Sedmá flétna.

Moje bývalá učitelka klavíru #2 má pokaždé, když ji vidím, jiný tvar i barvu účesu. Tentokrát zvolila světlé uhlazené mikádo. Snažím se rozluštit její tetování na krku, lituju, že jsem si zapomněla brýle.

Číslo 13, F. Couperin: tanec. Osmá flétna za večer. 

Hraje chlapec jménem Topinka, dostávám strašnou chuť na topinku s česnekem. Bojím se, že mi bude kručet v břiše, od rána jsem měla jenom misku cereálií (tohle sousloví už nikdy nepoužiju, slibuju). Topinkova matka vedle mě naříká, že má syn kravatu nakřivo. Ale zas má aspoň swag.

Už dlouho jsem neviděla tak dokonale měkké světlo na přirozené fotky, fotograf ale zarputile používá externí blesk. Chce se mi brečet.

Číslo 19, Fairytale. Druhá Enya, dvanácté flétnové vystoupení.

Jako doprovod přicházejí tři páry malých holčiček s chlapečky v obleku. Jeden z nich má silniční lišej na tváři, uchechtává se paní za mnou. Flétnový soubor Hbité prstíky.

Zvukař upravuje výšku mikrofonů, oblažuje publikum výhledem na své holé pivní břicho. #Dadbod je prej teď cool, takco.

Číslo 23, KONEČNĚ TÉMA Z FORRESTA GUMPA, bez něj by se to nikdy neobešlo, děkuju.

Lesklé silonky jsou zhouba lidstva!

Číslo 25, J. Brahms: Variace na Händelovo téma

Hraje Bohdanka. Asi deset minut. V obtížných pasážích se k pohoršení seriózního publika chechtá. 

Na mém mobilu jde sice vypnout zvuk spouště, pípání při zaostřování ale ne. Po první fotce dokumentační snahy vzdávám.

Číslo 29, K. Svoboda: Jdi za štěstím

Přichází hlavní hvězda večera, všemi adorovaný a všestranně talentovaný učitel matematiky, idol dívek z okolních vesnic, který doprovází dětský sbor na kytaru. 

Osmnácté vystoupení večera, které se neobešlo bez vlezlých fléten. Protentokrát konkurenční soubor Veselá píšťalka.

Konec. Ředitelka zve všechny absolventy na podium. Má prý dojetím slzy v očích a vyhrožuje každému, kdo domů odejde dřív, než se pořídí fotografie na tablo. Bohdanka na rozloučenou dostává šampon Lush v obrovské reklamní tašce. Odcházíme.