Kompost, který nám propůjčila Evropská unie.

V sobotu odpoledne jsem přišla domů a dala si k obědu talíř (žádnou misku – byl to přece oběd!) kornflejků. Učinila jsem pokus převléknou si tu pokotníkydlouhou a křiklavěčervenou sukni, co jsem měla na sobě, ale zasekl se mi zip. Tak jsem si k ní obula holínky a šla pracovat na zahradu.

Uznávám, občas nejsem úplně příkladná v efektivním řešení problémů.

Likvidovala jsem seschlé keříčky rajčat a kroutila ze země ty zatočené kovové tyče, ke kterým se zelenina přivazuje. Když jsem naplnila kolečka a chtěla je vyvézt na kompost, ukázalo se, že to není tak jednoduchý.

Máme obrovskou zahradu. Na ní dva komposty. Jeden z nich nám šlechetně propůjčila Evropská unie, což je miloučký. Ale do žádného z našich kompostů, dokonce ani do toho od Evropské unie, se nesmí dávat skoro nic, co by vás tam třeba dát napadlo. A už vůbec ne dokonalebiologickyrozložitelné keříčky od rajčat. Vždyť by tím mohl celý kompost zplesnivět!

Fajn, řekla jsem si, poslechla pokyny kompostumilovných rodičů a vydala se na výpravu za naším vesnickým kontejnerem na bioodpad. Když jsem tak pochodovala po chodníku v zářivé maxisukni a před sebou tlačila plná kolečka, blahořečila jsem si, jak dokonale rurální žena se ze mě stala. A doufala, že v některém z kolemprojíždějících aut sedí lační západní turisté, kteří pohledem na mě konečně nasajou esenci toho pravého českého venkova.

Když mě pak uviděla babička, prohlásila: "No já padnu, co to máš na sobě?! Mazej to sundat, tak dlouhá sukně ti vůbec nesluší! Vždyť vypadáš jak stará bába."

__________________________________________________

Ztělesňovat esenci venkova je vyčerpávající. Ten den jsem šla poprvé za mnoho let spát před půlnocí. V osm. Prospala jsem třináct hodin. (Jsem dostmožná jediný fanoušek změny času na světe.)

Pro ty, kteří dočetli až do konce a postrádají pointu, přikládám náhodný citát o lásce od slovutné Boženy Němcové: 

"Láska je nemoc, která se nedá vyléčit."