Cigareta ze sekáče.

V klidu se naobědvat, dát si kafíčko, možná i nějaký ten přeslazený zákusek. A k tomu cigaretu. Nebo dvě. Zní to jako obyčejná součást všedního dne, už brzy ale nemusí být podobný scénář možný. Alespoň ne v českých restauracích. 

Debata o regulaci kouření budí vášně na všech frontách. Na zájmy jedné části společnosti se ale stále zapomíná – jak k tomu přijdeme my, náruživí pasivní kuřáci? Kdo promluví za nás? 

Máme dostatek zodpovědnosti a zároveň málo kuráže, abychom si zapálili vlastní. A přitom si tak rádi čas od času během oběda vychutnáme vůni nějaké té cizí camelky. Jenže. Dopřát si podobné potěšení už zanedlouho nemusí být tak jednoduché. Možná nám místo poklidného posezení v útulné restauraci nakonec nezbude nic jiného než trpělivě číhat v temných zákoutích a lepit se na paty každému kolemjdoucímu kuřákovi, který se v okolí mihne. A doufat, že pro pár vytoužených loků cizího bílého dýmu nepřijde obvinění ze stalkingu. 

A proto, milí second-hand smokers, spojme se. Jinak hrozí, že ani nemrkneme a přijdeme o jedno z esenciálních lidských práv. Právo na cigaretu z druhé ruky.

/Poznámka: Tahle miniglosa vznikla minulý rok jako můj domácí úkol do jednoho psacího předmětu na žurnalistice. Spíš než seriózní politický názor to byl prostě jenom narychlo spíchnutej pokus získat zeleně svítící zápočtové okýnko a čtyři kredity k tomu. 

Protože já doopravdy žádnej cigaretovej zastánce nejsem. Kouření mi před pár lety zabilo milovanýho dědečka a já se zařekla, že si sama nikdy nezapálím. Přijde mi to jako naprosto zbytečná závislost.

Jenže zároveň taky věřím na svobodu, jakkoliv abstraktně to zní. Chci žít ve světě, kde si budu moct vybrat, jestli si ráno obuju boty na podpatku, nebo ošoupané tenisky, jestli zkusím chytnout šalinu, nebo radši půjdu pěšky, jestli si na oběd zaskočím do nekuřácké restaurace, nebo hospůdky s popelníkem na stole. Ve světe, kde si o svém vlastním podniku budou moct rozhodovat sami majitelé. Ať už půjde o barvu ubrusu nebo samolepku škrtnuté cigarety na vstupních dveřích. Protože takhle podle mě vypadá svoboda./