Stránky

pondělí 29. září 2014

Taktrochu rurální rekapitulace

Pomalu se začátkem třetího školního týdne smiřuju s tím, že léto fakt už definitivně skončilo. Achne. Ale bylo bezesporu geniální. Spala jsem uprostřed lesa pod tím nejkrásnější nebem, který jsem kdy viděla, konečně jsem zase začala pořádně číst, odeslala asi miliardu dopisů/pohledů/něčehoneidentifikovatelnýho a ještě víc jich dostala, splnila si dlouhodobej sen a začala se učit skandinávskej jazyk (vzhledem k situaci a dostupnosti učebnic padla volba na norštinu, čehož zatím rozhodně vzhledem k superjednoduchému způsobu časování sloves nelituju, haha), už zase sledovala Sherlocka, rozšířila svůj hejtseznam o pár fakt šťavnatejch přírůstků (uchm, tahleta věta je taky top), dosáhla vrcholu své herecké kariéry a byla obsazena do role štětky, objevovala opuštěné domy, tancovala uprostřed noci v boční uličce, učila se rapovat a skládat texty, pekla kuřata i wafle, nesčetněkrát se ztratila a zase našla, začala si vrámcimožností užívat řízení auta (šok století asi), stejně jako loni absolvovala tři náročné týdny táborovýho vedoucování, sbírala borůvky, maliny a ostružiny, miliardakrát zopakovala slovo rurální a definitivně pojmenovala své budoucí syny (tímto zdravím Alberta s Frederikem).* To vše malinečko kazila jenom usilovná (chacha) příprava na odporněodpornou zářijovou zkoušku z dějin mezinárodních vztahů, kterou jsem pak naprostým zázrakem udělala. Juch.

No, chci jen říct, že jsem zpět. A odpříště píšu pořádně, fakt.


A obrovský patetický dík těmhle čtyřem, bez kterých by to nemohlo být ono!

_______________________________
*Ach ta moje záliba v nekonečných větách. Kdybyste věděli, jak s ní teď na seminářích ze zpravodajství válčím.


1 komentář:

Díky za každý komentář!