Fotila jsem svatbu.

Bála jsem se. Hodně. Čtrnáct dní před svatbou se mi začaly zdát zlověstné sny o vybitých baterkách. Nestihnutých prvních polibcích. Ztracených SD kartách.

Už před obřadem se ukázalo, že focení mi sice úplněmoc nejde, zato ale jsem naštěstí využitelná i jinak.

Lakovala jsem nehty družičce.

Prohrabávala tašky budoucí tchyni, abych svědkovi půjčila manikúrní nůžky.

Ujídala cukroví, kremrole především.

Sháněla panáky nervózním novomanželům.

Pátrala po vývazcích se sestrou nevěsty.

Potykala si (příšerný slovo, n´est pas?) s o 40 let starším kameramanem.

Pózovala nevěstině babičce.

Vzpomínky z obřadu mám mírně zamlžené.

Už jdou – proč to slunko tak svítí  – vyfotit naráz příchod nevěsty a reakci ženicha: nemožný – výměna objektivu – lezu do záběru kameramanovi? – člověk se zrcadlovkou, jupí, aspoň nějaký fotky budou, pokud ty moje nevyjdou – už bude polibek? – výheň, všichni maj zavřený oči – paní matrikářka se mi zase omlouvá – svědek se tváří potměšile – výměna objektivu – slunko, děsný – pozor, polibek! – je přijatelný fotit při modlitbě? – výměna objektivu.

Spálila jsem se.

__________________________________________

Pak jsem kvůli skupinové fotce lezla po střeše hotelu. Za nářeků číšníka, který nebyl spokojený s mou volbou obléknout si místo sukně kalhotový overal. Černý. Žlutým stěnám po celé širé zemi jsem vyhlásila válku. Nevhodně umístěným oknům jakbysmet. (cha, jsem mistr nesmyslných návazností, všimli jste si?)
Nakonec jsme se s novomanžely jali hledat po celém sousedním městečku kapličku na focení, aby nakonec na žádné fotce nebyla vidět. A fandili kobylkám, které až příliš nadšeně zalízaly nevěstě mezi vrstvy sukní. #firstworldproblems

Jednou jsem si zatancovala, třikrát dupla dotyčnému na nohu. Nechala se svou nejmladší sestrou báječně ztrapnit před klukem, kterýho se mi proti mé vůli snaží dohodit. Vedla jsem velmiseriózní rozhovor o možnostech absolventů žurnalistiky a ještě serióznější debatu o vztahu Teri Blitzen + Piškula. Nechytla kytku.

__________________________________________

Nevermore, říkala jsem si, když jsem ve tři ráno v polokomatu přesunovala soubory z karet, abych je měla ready na další svatbu, která začínala... za sedm a půl hodiny.

Nejsem fotograf. A bohudík – nikdy nebudu.

(Ale protentokrát jsem si to užila maximálně.)

Taktrochu rurální rekapitulace

Pomalu se začátkem třetího školního týdne smiřuju s tím, že léto fakt už definitivně skončilo. Achne. Ale bylo bezesporu geniální. Spala jsem uprostřed lesa pod tím nejkrásnější nebem, který jsem kdy viděla, konečně jsem zase začala pořádně číst, odeslala asi miliardu dopisů/pohledů/něčehoneidentifikovatelnýho a ještě víc jich dostala, splnila si dlouhodobej sen a začala se učit skandinávskej jazyk (vzhledem k situaci a dostupnosti učebnic padla volba na norštinu, čehož zatím rozhodně vzhledem k superjednoduchému způsobu časování sloves nelituju, haha), už zase sledovala Sherlocka, rozšířila svůj hejtseznam o pár fakt šťavnatejch přírůstků (uchm, tahleta věta je taky top), dosáhla vrcholu své herecké kariéry a byla obsazena do role štětky, objevovala opuštěné domy, tancovala uprostřed noci v boční uličce, učila se rapovat a skládat texty, pekla kuřata i wafle, nesčetněkrát se ztratila a zase našla, začala si vrámcimožností užívat řízení auta (šok století asi), stejně jako loni absolvovala tři náročné týdny táborovýho vedoucování, sbírala borůvky, maliny a ostružiny, miliardakrát zopakovala slovo rurální a definitivně pojmenovala své budoucí syny (tímto zdravím Alberta s Frederikem).* To vše malinečko kazila jenom usilovná (chacha) příprava na odporněodpornou zářijovou zkoušku z dějin mezinárodních vztahů, kterou jsem pak naprostým zázrakem udělala. Juch.

No, chci jen říct, že jsem zpět. A odpříště píšu pořádně, fakt.

A obrovský patetický dík těmhle čtyřem, bez kterých by to nemohlo být ono!

_______________________________
*Ach ta moje záliba v nekonečných větách. Kdybyste věděli, jak s ní teď na seminářích ze zpravodajství válčím.

Indikátory vdatelnosti

Je to jeden z mé spousty seznamů. Seznam vícečiméně nepříjemných věcí, u kterých jsem byla zvyklá, že je někdo za mě udělá. Někdo dospělejší. Pak jsem ale zničehonic vyrostla a zjistila, že přijdou chvíle, kdy já budu ta nejdospělejší v okolí. Achjo.

Krájet chleba. Nožem. A rovně. 

Pro nás, co jsme odmalička zvyklé na elektrický kráječ, nadlidský výkon. Po letošním zdolání celkem asi dvaceti bochníků pro hladové táborové děti to ale začíná vypadat nadějně. Nebo aspoň ne tak moc křivě.

Vytáhnout klíště.

Letos jsem pokořila svoje první. Vytrpělo si u toho svoje, chudiňátko.

Řídit do Chorvatska. 

Checked. Aspoň část cesty teda. Takovej trošinečku typickyčeskej bod.

Telefonovat.

S pánem z PPL, kterej mi veze balík, s kamarádkama, co mi potřebují barvitě popsat trapnosti jejich posledního randíčka, s paní, jejíž děti jdu večer hlídat. Občas trpím, ale usilovně trénuju.

Vytahovat vlasy z odtoku vany. 

Nejhoršínejnechutnějšínejodpornější činnost na světě. Naštěstí se znám s pár chemickýma nadšencema. Kteří tvrdí, že hydroxid sodný je taky možnost. Vyzkouším, díky!

Odemykat si.

Nenosím klíče a pak všechny štvu svým morseovkovým zvoněním /...---.../. Poslední položka na mém povinném before-I-get-married listu, která zůstává neodškrtnutá, a challenge do dalšího školního roku.

Timo v brněnské Myšině

S jakýma dospělostma bojujete vy?

Léto po americku. V Brně.

Pár postřehů z mého léta s americkou rodinkou:

• Coca-Cola smíchaná s vanilkovou zmrzlinou vážně není vůbec špatná. A navíc hezky pění.
• Když vám dítě řekne, že potřebuje go party, znamená to úplně něco jiného, než si v první chvíli myslíte. Shánějte nočník.
• Čím víc se snažíte o správnou anglickou výslovnost a akcent, tím míň vám budou rozumět. A tím víc se smát.
• Uhlídat 4 hyperaktivní děti v bazénu na Kraváku je úkol hodný Chucka Norrise.
• Všechny moje předsudky o stravování za velkou louží padly. My jedli ke každému jídlu nedovařenou brokolici (to aby v ní zůstalo víc vitamínů) a dokonce i lasagne byly s cuketou, lilkem a špenátem. (jo, Pepek Námořník je jejich nejoblíbenější pohádková postava)
• Nemá cenu cítit se méněcenně, pokud se Američani v některých částech Brna vyznají líp než vy a občas vás opraví, když mluvíte česky nespisovně. C'est la vie.
• Jo a dozvěděla jsem se, že má-li muž v USA slipové plavky, je považován za úchyla. Země snů.

Abram

A finally - pochopila jsem výslovnostní rozdíl mezi princess a princes. Místo gratulací posílejte jogurtové Milky. Děkuji.

Na chlupaté hrudi

Letní tábory bývají vždycky výživné. Jak pro nezvedené capartíky, tak pro nás, ubohé vedoucí. A dokážou člověku pokaždé nadobro změnit pohled na svět.

1. Stoický klid

Začne to nálezem čerstvé meruňkové marmelády na dně batohu jedné z holčiček (ano, před pár dny na výlet vyfasoval každý dvě meruňky), pokračuje zjištěním, že programová vedoucí záhadně v noci zmizela se všemi svými věcmi a skončí větou (pronesenou jednoho vlahého letního večera jen tak, aby řeč nestála): "Jó, Béňa dneska spadl z mostu. Prej se zamyslel." Když vás pak jednoho rána ke konci tábora probudí křik vedle ze stanu Tady leží pod postelí někdo svlečenej z kůže a rozsekanej na kousky!, obrátíte se na druhej bok a spíte dál. Z apatického klidu vás už nevyvede nic. (Poznámka pod čarou: živí a relativně zdraví se vrátili všichni.)

2. Haute cuisine 

Největším gurmánským zážitkem pro vás bude přísně odměřených 100 gramů bílého jogurtu s Grankem. Radost z mírného snížení vašeho jogurtového deficitu bude nezměrná.

3. Jakože kanikuly?

Za příjemnou zábavu pro páteční večer si dobrovolně a s radostí zvolíte vymýšlení a následné řešení kvadratických rovnic za svitu petrolejky. Chvilku štěstí vám nezkalí ani fakt, že většina měla řešení v oboru komplexních čísel a ani u jedné se diskriminant nule nerovnal.

4. Kosmetično

Po dvou týdnech uprostřed džungle (rozuměj: les kdesi na pomezí Jižní Moravy a Vysočiny) budete nuceni konstatovat, že psímu šamponu značky Orthosan se jen tak něco nevyrovná. Nejen že získáte vlasy lesklé a jemné na dotek (v populárním stylu á la kokršpaněl), ale navíc budete zbaveni i přebytečných vší a blech! 

5. Květák na hrad!

Po návratu do civilizace (špinaví, otrhaní, smradlaví, ale šťastní) budete poprvé v životě ohromeni čistotou a stylem oblékání obyčejných Čechů. Z první paní v krokskách a s úctyhodně vyfoukaným květákem na hlavě, na kterou narazíte, uděláte svou módní ikonu. Zcelavážně.

6. Vozový park
Žádný Ferrari nebo Rolls Royce. Takhle jezdíme my.

Jo a pusťe si tohleto.