Z nočního stolku no.2

To nejzajímavější, na co jsem poslední dobou narazila.
(Nějak jsem se dala na současnou literaturu, všechny starý knížky jsem totiž už přečetla. Asi.)

Lovci a sběrači /Michal Hvorecký/

V létě jsem při listování starým Elle narazila na geniální článek Proč muži nečtou ženám nahlas? od slovenského spisovatele Michala Hvoreckého. Nadchl mě natolik, že jsem se rozhodla si od něj přečíst i trochu něco delšího.

V Lovcích a sběračích jsou čtyři povídky odzačátkudokonce prolezlé zrůdnostma konzumního světa. Popisují realitu, ve které "spotřebitelé neshánějí zboží, ale produkty doslova kupují je", jak jsem se kdesi dočetla. Mladá dvojice závislá na sledování sitcomů, marketingový expert, jehož dovednost manipulovat se zákazníky zničí nakonec i jeho samotného, nebo zákulisí příprav největší streetparty v dějinách lidstva. Z řady tematických povídek nelogicky vyčnívá Nejhorší zločin ve Wilsonově, detektivka s nadpřirozenými prvky, která se odehrává krátce po konci první světové války. Zařazena byla prý proto, že kvalita byla při kompletování knížky důležitější než žánrová čistota. (O tý kvalitě bych si zrovna v tomhle případě dovolila zapochybovat, kdejaká upírská slátanina na Wattpadu mi přijde smysluplnější, ale budiž.)

I když jsou Lovci a sběrači fakt dobře napsaní a četla jsem je s velkým zaujetím, bylo to pro mě malinko zklamání. V Elle si mě Hvorecký získal hlavně tím, jak dokonale dokázal mluvit o kráse. U Lovců a sběračů mi došlo, že skvěle popisovat umí i tu nekonečnou nechutnost, na který jsou jeho knížky prostě založený. Mrhání talentem podle mě.

Poslední aristokratka a Aristokratka ve varu /Evžen Boček/

Senzace české literatury posledních dvou let, píšící kastelán Evžen Boček. Knížky o šílené americké rodině s českými kořeny, která po revoluci získala zpět své rodinné sídlo - zámek Kostka. Devatenáctiletá novopečená hradní paní Marie svérázným způsobem do deníku zapisuje své zážitky a trable s  typickou americkou matkou, jejíž jedinou starostí je vyrovnat se princezně Dianě, hypochondrickým zámeckým zahradníkem nebo kastelánem, který nenávidí lidi a o návštěvnících mluví zásadně jako o muflonech. Oba díly doslova srší humorem, i když hranice mezi dobrým a trapným vtipem je tady občas dost tenká. A trochu škoda, že se jedná jen o sérii absurdních scén, které nespojuje žádná dějová linka. 

Aristokratka ve varu mě bavila o dost víc, možná hlavně proto, že jsem ji na rozdíl od Poslední aristokratky reálně četla a neposlouchala jako audioknihu. V mluvené verzi totiž často i vtipné situace vyzní trapně a předvídatelně.

Abych to shrnula, Aristokratky se mi líbily, bavily mě, ale jak prohlásila moje kamarádka: "Jako dobrý, ale jestli to má být nejlepší česká humoristická věc poslední doby, tak tomu něco chybí."

Můj život po životě /Michal Viewegh/

Viewegha jsem nikdy neměla zrovna v lásce, přišel mi zbytečně vulgární a nudil mě. A jeho nová knížka Můj život po životě je jednotvárná, depresivní a bez děje. A já ji doslova hltala. Paradox. Líbila se mi hlavně ta upřímnost. Že za celou knížku několikrát přiznal, že ji píše v podstatě hlavně proto, aby mohl dál splácet hypotéku. Že i přesto, že přežil prasklou aortu, která je pro naprostou většinu lidí smrtelná, necítí žádný vděk. Spíš se pořád ptá, proč nemohl umřít i on. Přežil, připadá si k ničemu, jako někdo úplně cizí, jako další dítě své manželky.

Definitivně si mě získal jednou z posledních vět. Stává se ze mě teta Kateřina, napsal. Mám ráda lidi, kteří odkazují na Saturnina. Prostě jo.

Vrahova hygiena /Amélie Nothomb/

Amélii mi kdysi doporučil jeden z mých bratranců a stala se z ní taková moje klasika. Baví mě a navíc mám vždycky chvilku dobrej pocit, že čtu aspoň o trošinku menší brak než obvykle.

V téhle knížce vypráví o světoznámém spisovateli Tachovi, kterému zbývají dva měsíce života. Novináři se předhánějí v žádostech o rozhovor s umírajícím autorem, všichni ale po osobním setkání se sadistickým Tachem odcházejí naprosto zničení. Na kloub mu přijde až mladá reportérka, která odhalí drastické tajemství, které Tach po léta skrýval. Role se najednou obrací, Tach už není tím, kdo rozdává karty.

Skvělý, skvělý, přečetla jsem jedním dechem. A u toho si na místě Tacha představovala nejobávanějšího učitele z žurny, kterej se mu nápadně podobá (plešatej, přetloustlej a samolibej). Chacha. Zklamal mě jen možná trochu zbytečnej konec. Ale to posuďte sami.

HHhH příště. Zkuste najít chybu.

Co čtete vy?