Z nočního stolku no.2

To nejzajímavější, na co jsem poslední dobou narazila.
(Nějak jsem se dala na současnou literaturu, všechny starý knížky jsem totiž už přečetla. Asi.)

Lovci a sběrači /Michal Hvorecký/

V létě jsem při listování starým Elle narazila na geniální článek Proč muži nečtou ženám nahlas? od slovenského spisovatele Michala Hvoreckého. Nadchl mě natolik, že jsem se rozhodla si od něj přečíst i trochu něco delšího.

V Lovcích a sběračích jsou čtyři povídky odzačátkudokonce prolezlé zrůdnostma konzumního světa. Popisují realitu, ve které "spotřebitelé neshánějí zboží, ale produkty doslova kupují je", jak jsem se kdesi dočetla. Mladá dvojice závislá na sledování sitcomů, marketingový expert, jehož dovednost manipulovat se zákazníky zničí nakonec i jeho samotného, nebo zákulisí příprav největší streetparty v dějinách lidstva. Z řady tematických povídek nelogicky vyčnívá Nejhorší zločin ve Wilsonově, detektivka s nadpřirozenými prvky, která se odehrává krátce po konci první světové války. Zařazena byla prý proto, že kvalita byla při kompletování knížky důležitější než žánrová čistota. (O tý kvalitě bych si zrovna v tomhle případě dovolila zapochybovat, kdejaká upírská slátanina na Wattpadu mi přijde smysluplnější, ale budiž.)

I když jsou Lovci a sběrači fakt dobře napsaní a četla jsem je s velkým zaujetím, bylo to pro mě malinko zklamání. V Elle si mě Hvorecký získal hlavně tím, jak dokonale dokázal mluvit o kráse. U Lovců a sběračů mi došlo, že skvěle popisovat umí i tu nekonečnou nechutnost, na který jsou jeho knížky prostě založený. Mrhání talentem podle mě.

Poslední aristokratka a Aristokratka ve varu /Evžen Boček/

Senzace české literatury posledních dvou let, píšící kastelán Evžen Boček. Knížky o šílené americké rodině s českými kořeny, která po revoluci získala zpět své rodinné sídlo - zámek Kostka. Devatenáctiletá novopečená hradní paní Marie svérázným způsobem do deníku zapisuje své zážitky a trable s  typickou americkou matkou, jejíž jedinou starostí je vyrovnat se princezně Dianě, hypochondrickým zámeckým zahradníkem nebo kastelánem, který nenávidí lidi a o návštěvnících mluví zásadně jako o muflonech. Oba díly doslova srší humorem, i když hranice mezi dobrým a trapným vtipem je tady občas dost tenká. A trochu škoda, že se jedná jen o sérii absurdních scén, které nespojuje žádná dějová linka. 

Aristokratka ve varu mě bavila o dost víc, možná hlavně proto, že jsem ji na rozdíl od Poslední aristokratky reálně četla a neposlouchala jako audioknihu. V mluvené verzi totiž často i vtipné situace vyzní trapně a předvídatelně.

Abych to shrnula, Aristokratky se mi líbily, bavily mě, ale jak prohlásila moje kamarádka: "Jako dobrý, ale jestli to má být nejlepší česká humoristická věc poslední doby, tak tomu něco chybí."

Můj život po životě /Michal Viewegh/

Viewegha jsem nikdy neměla zrovna v lásce, přišel mi zbytečně vulgární a nudil mě. A jeho nová knížka Můj život po životě je jednotvárná, depresivní a bez děje. A já ji doslova hltala. Paradox. Líbila se mi hlavně ta upřímnost. Že za celou knížku několikrát přiznal, že ji píše v podstatě hlavně proto, aby mohl dál splácet hypotéku. Že i přesto, že přežil prasklou aortu, která je pro naprostou většinu lidí smrtelná, necítí žádný vděk. Spíš se pořád ptá, proč nemohl umřít i on. Přežil, připadá si k ničemu, jako někdo úplně cizí, jako další dítě své manželky.

Definitivně si mě získal jednou z posledních vět. Stává se ze mě teta Kateřina, napsal. Mám ráda lidi, kteří odkazují na Saturnina. Prostě jo.

Vrahova hygiena /Amélie Nothomb/

Amélii mi kdysi doporučil jeden z mých bratranců a stala se z ní taková moje klasika. Baví mě a navíc mám vždycky chvilku dobrej pocit, že čtu aspoň o trošinku menší brak než obvykle.

V téhle knížce vypráví o světoznámém spisovateli Tachovi, kterému zbývají dva měsíce života. Novináři se předhánějí v žádostech o rozhovor s umírajícím autorem, všichni ale po osobním setkání se sadistickým Tachem odcházejí naprosto zničení. Na kloub mu přijde až mladá reportérka, která odhalí drastické tajemství, které Tach po léta skrýval. Role se najednou obrací, Tach už není tím, kdo rozdává karty.

Skvělý, skvělý, přečetla jsem jedním dechem. A u toho si na místě Tacha představovala nejobávanějšího učitele z žurny, kterej se mu nápadně podobá (plešatej, přetloustlej a samolibej). Chacha. Zklamal mě jen možná trochu zbytečnej konec. Ale to posuďte sami.

HHhH příště. Zkuste najít chybu.

Co čtete vy?

Z nočního stolku no.1

Rozhodla jsem se, že čas od času zařadím literární okénko. Protože jedna z věcí, o kterých fakt ráda mluvím, jsou knížky. A filmy. Jednou jsem Bernadetě vyprávěla o jistém filmu hodinu a půl. Jo, stejnou dobu by trvalo se na něj podívat.

Čtu míň než třeba před dvěma lety, ale pořád poměrně dost. Přiznávám, že programově hlavně Agathu Christie a P.G.Wodehouse (ti nikdy nezaškodí), ale prokládám to náhodnými objevy a doporučeními lidí okolo. 

Kdybys nebyla, vymyslím si tě /Ivan Kraus/

Moje životní krédo zní: "Má-li knížka na obálce ilustraci od Adolfa Borna, nemůže být špatná." A ještě nikdy jsem se nespálila.

Je to už několikátá knížka, kterou jsem od Ivana Krause četla (bratr Jana Krause, mimochodem). Líbí se mi jeho styl, je nehorázně vtipný a svým specifickým způsobem i vlastnenecký. Často mi mluví z duše. Přijde mi, že není schopen vytvořit úplně ucelené dílo, vždycky je to nějak zvláštně roztříštěné a slepované, ale vůbec to nevadí.

V předmluvě se píše:

Hrdina této knížky si myslí, že skoro každý člověk v sobě nosí nějaký příběh. Domnívá se, že asi nejlepší romány jsou ty, které nosí lidé v hlavě a které tam navždy zůstanou, a dospívá k závěru, že pokud nenapsané příběhy nejsou nejlepší, pak určitě nejpravdivější.

Zároveň si uvědomuje, že pouhých třiatřicet písmen abecedy vytváří neuvěřitelně mnoho možností pro vznik nejrůznějšího textu, od zprávy, nařízení až po milostný dopis, román nebo báseň.

Ačkoliv s jeho názorem souhlasím, přenesl jsem přesto jeho příběh na papír, hlavně proto, abych svou část tohoto příběhu už nemusel v duchu stále přepisovat.

A o tom to právě je.

Věnečky /Blandine Le Callet/

Nerada generalizuju, ale jsou podle mě tři národy, které fakt umí psát. V prvé řadě jednoznačně Poláci, pak Francouzi a někteří Angličani. Najít knížku, jako jsou Věnečky (v originále Une Pièce Montée totiž!), jsem si přála už dlouho. Teď konečně. Popisuje tu samou událost - svatbu dvou mladých lidí z dobrých rodin - očima jejích různých účastníků. Myšlenky holčičky, která jde za družičku, oddávajícího kněze, vzdálené příbuzné nebo samotného pana ženicha. Žádný převratný děj. Jenom čirá geniálnost.

Recenze slibují velký divadelní zvrat na konci knihy, mně přišel malinko navíc. Působil tak nějak nereálně v kontrastu s předchozíma kapitolama. Ale na kráse Věnečkům neubral.

Rady zkušeného ďábla /C.S.Lewis/

Narnie jsem nikdy moc nežrala. Přečetla jsem je skoro všechny, to jo, ale můj šálek čaje to nebyl. Nejvíc se mi líbil Kůň a jeho chlapec, ale už vůbec netuším proč. Na film Lev, čarodějnice a skříň jsem už docela alergická (navíc mi to vždycky přišlo dost děsivý), další pokračování jsem neviděla - odradil mě románek Zuzany a Kaspiana, kterej prej neskončí dobře (proč to tam cpou, když jim ani nedopřejí šťasný konec?).

V souvislosti s tím, když se mi před pár lety dostaly Rady zkušeného ďábla poprvé do ruky, nevěnovala jsem jim moc pozornosti a po pár stránkách odložila. Asi bylo moc brzo. Nicméně jsem je teď k mému velkému překvapení dostala k Vánocům a předsevzala si, že tentokrát dojdu až do konce.

Jedná se o dopisy psané starým ďáblem jeho nezkušenému synovci, který se během druhé světové války v Anglii snaží přivést na scestí mladého muže, čerstvého křesťana. Je to dokonalá studie lidského chování a charakteru, Lewis tady odhaluje pravdy, kterých si v běžném životě ani nevšimneme. Brzo mě to natolik vtáhlo, že žádné předsevzetí ani nebylo třeba. Říká se, že je to jeho nejúspěšnější knížka - a právem.

Víte o něčem jiným, co si musím bezpodmínečně přečíst?

(začal semestr, prokrastinace v plném proudu!)