Stránky

úterý 18. února 2014

Z nočního stolku no.1

Rozhodla jsem se, že čas od času zařadím literární okénko. Protože jedna z věcí, o kterých fakt ráda mluvím, jsou knížky. A filmy. Jednou jsem Bernadetě vyprávěla o jistém filmu hodinu a půl. Jo, stejnou dobu by trvalo se na něj podívat.
Čtu míň než třeba před dvěma lety, ale pořád poměrně dost. Přiznávám, že programově hlavně Agathu Christie a P.G.Wodehouse (ti nikdy nezaškodí), ale prokládám to náhodnými objevy a doporučeními lidí okolo. 

Kdybys nebyla, vymyslím si tě /Ivan Kraus/

Moje životní krédo zní: "Má-li knížka na obálce ilustraci od Adolfa Borna, nemůže být špatná." A ještě nikdy jsem se nespálila.
Je to už několikátá knížka, kterou jsem od Ivana Krause četla (bratr Jana Krause, mimochodem). Líbí se mi jeho styl, je nehorázně vtipný a svým specifickým způsobem i vlastnenecký. Často mi mluví z duše. Přijde mi, že není schopen vytvořit úplně ucelené dílo, vždycky je to nějak zvláštně roztříštěné a slepované, ale vůbec to nevadí.
V předmluvě se píše:
Hrdina této knížky si myslí, že skoro každý člověk v sobě nosí nějaký příběh. Domnívá se, že asi nejlepší romány jsou ty, které nosí lidé v hlavě a které tam navždy zůstanou, a dospívá k závěru, že pokud nenapsané příběhy nejsou nejlepší, pak určitě nejpravdivější.
Zároveň si uvědomuje, že pouhých třiatřicet písmen abecedy vytváří neuvěřitelně mnoho možností pro vznik nejrůznějšího textu, od zprávy, nařízení až po milostný dopis, román nebo báseň.
Ačkoliv s jeho názorem souhlasím, přenesl jsem přesto jeho příběh na papír, hlavně proto, abych svou část tohoto příběhu už nemusel v duchu stále přepisovat.
A o tom to právě je.

Věnečky /Blandine Le Callet/

Nerada generalizuju, ale jsou podle mě tři národy, které fakt umí psát. V prvé řadě jednoznačně Poláci, pak Francouzi a někteří Angličani. Najít knížku, jako jsou Věnečky (v originále Une Pièce Montée totiž!), jsem si přála už dlouho. Teď konečně. Popisuje tu samou událost - svatbu dvou mladých lidí z dobrých rodin - očima jejích různých účastníků. Myšlenky holčičky, která jde za družičku, oddávajícího kněze, vzdálené příbuzné nebo samotného pana ženicha. Žádný převratný děj. Jenom čirá geniálnost.
Recenze slibují velký divadelní zvrat na konci knihy, mně přišel malinko navíc. Působil tak nějak nereálně v kontrastu s předchozíma kapitolama. Ale na kráse Věnečkům neubral.

Rady zkušeného ďábla /C.S.Lewis/

Narnie jsem nikdy moc nežrala. Přečetla jsem je skoro všechny, to jo, ale můj šálek čaje to nebyl. Nejvíc se mi líbil Kůň a jeho chlapec, ale už vůbec netuším proč. Na film Lev, čarodějnice a skříň jsem už docela alergická (navíc mi to vždycky přišlo dost děsivý), další pokračování jsem neviděla - odradil mě románek Zuzany a Kaspiana, kterej prej neskončí dobře (proč to tam cpou, když jim ani nedopřejí šťasný konec?).
V souvislosti s tím, když se mi před pár lety dostaly Rady zkušeného ďábla poprvé do ruky, nevěnovala jsem jim moc pozornosti a po pár stránkách odložila. Asi bylo moc brzo. Nicméně jsem je teď k mému velkému překvapení dostala k Vánocům a předsevzala si, že tentokrát dojdu až do konce.
Jedná se o dopisy psané starým ďáblem jeho nezkušenému synovci, který se během druhé světové války v Anglii snaží přivést na scestí mladého muže, čerstvého křesťana. Je to dokonalá studie lidského chování a charakteru, Lewis tady odhaluje pravdy, kterých si v běžném životě ani nevšimneme. Brzo mě to natolik vtáhlo, že žádné předsevzetí ani nebylo třeba. Říká se, že je to jeho nejúspěšnější knížka - a právem.

Víte o něčem jiným, co si musím bezpodmínečně přečíst?
(začal semestr, prokrastinace v plném proudu!)



2 komentáře:

  1. Vyhnání Gerty Schnirch, Tučková je skvělá, navíc je to dost svázáno s Brnem.:) Pokud si to tedy ještě nečetla.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tyjo, já se nedostala ještě ani k těm Žítkovským bohyním. Ale jo, dám se do toho. :))

      Vymazat

Díky za každý komentář!