Stránky

úterý 15. září 2015

Věty. #naposledy

Víc jak čtvrt roku jsem psala jednu větu denně. Někdy poctivě, někdy trochumíň. Moc mě to bavilo.
Každopádně – už nepíšu. Naučila jsem se charakterizovat den stručně jednou větou, ale zároveň zjistila, že mi jedna věta občas nestačí. Že mám zase chuť si začít vést  d e n í k , doslova.

Proto už pár dní píšu víc vět. Občas i hodně vět. Je to detailnější, inspirativnější, intimnější. Nikdy si to nepřečtete. 

Takže sdílím poslední porci sirotků. Na pozadí si představte dva tábory, dvě svatby, moře. Končím den před tím, než mě začaly neskutečně bavit kotrmelce ve vodě. Desítky kotrmelců. Jenom kvůli tomu zlomku okamžiku, kdy jsem se vynořovala a skrz hladinu a hloučky zběsile stoupajících bublinek zahlídla slunce. Tehdy jsem si uvědomila, že na takovou krásu jedna věta opravdu nestačí. 

#staypathetic






2 komentáře:

  1. jé, to mě mrzí!

    já si ty sirotky tak oblíbila...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já taky, no.
      Napsat je trvalo minutku, ale když si to zpětně čtu, tak ve mně vyvolávají tolikmoc vzpomínek. A to je na tom asi to nejlepší.

      Vymazat

Díky za každý komentář!