Věty. #naposledy

Víc jak čtvrt roku jsem psala jednu větu denně. Někdy poctivě, někdy trochumíň. Moc mě to bavilo.

Každopádně – už nepíšu. Naučila jsem se charakterizovat den stručně jednou větou, ale zároveň zjistila, že mi jedna věta občas nestačí. Že mám zase chuť si začít vést  d e n í k , doslova.

Proto už pár dní píšu víc vět. Občas i hodně vět. Je to detailnější, inspirativnější, intimnější. Nikdy si to nepřečtete. 

Takže sdílím poslední porci sirotků. Na pozadí si představte dva tábory, dvě svatby, moře. Končím den před tím, než mě začaly neskutečně bavit kotrmelce ve vodě. Desítky kotrmelců. Jenom kvůli tomu zlomku okamžiku, kdy jsem se vynořovala a skrz hladinu a hloučky zběsile stoupajících bublinek zahlídla slunce. Tehdy jsem si uvědomila, že na takovou krásu jedna věta opravdu nestačí. 

#staypathetic

Věty. #2

Druhej měsíc, co píšu jednu větu denně. Čtěte.

/Hodně jsem se sešitem cestovala, začíná podle toho vypadat, eh. Joa našla jsem si zpětně chybu, ale skenování je pro mě spolu s vysáváním nejvícnervydrásajícíhoror, takže opravu nečekejte./

Věty.

Strašněmoc se mi líbí projekt Jedna věta denně, tak jsem si to taky chtěla vyzkoušet. Začala jsem v den mých jednadvacátých (už) narozenin, dneska je to měsíc. Po pročtení všech vět si sice připadám trochu jako nehorázná slepice, ale u psaní jsem se bavila moc. Vlastně nevím, jestli se ještě někdy vůbec vrátím ke klasickému deníku, když jsem zjistila, že se všechno podstatné dá pohodlně vtěsnat do jedné věty.

Pro zvětšení klikněte.