Patnáctka.

Bývá to prej nejtěžší zkouška na mezinárodních vztazích. Bezpečnost v jaderném věku. Miliarda nedodržených smluv, nikdy nepoužitých druhů zbraní, neuskutečněných plánů protiraketové obrany.

Šla jsem spát ve čtyři ráno s tím, že vstávám o půl sedmý, abych se stihla nasnídat, umýt vlasy, namalovat, nalakovat nehty, připravit věci a doučit učivo celýho semestru. Pohoda.

Vzbudila jsem se v 7.52, autobus mi jel v 8.09. Poprvý jsem šla do školy nenalíčená.

Až po cestě jsem zjistila, že mám v peněžence přesně 31 korun a karta zůstala doma. 31 korun nestačí ani na cestu zpět, už vůbec ne na něco k jídlu.

Zkouška? Učitel o ní za nevěřícného pošklebování studentů prohlásil, že je prý student-friendly. A nejhorší na tom je, že měl pravdu. O to víc mě žere, že jsem ji pravděpodobně nedala.

Na uklidněnou jsem si proto pak koupila rohlík a třičtvrtě zpáteční jízdenky. Dvě koruny mi zbyly, autobus nedopatřením ujel. Tak jsem si aspoň dala všeříkající selfíčko na záchodě, abych to neštěstí měla kompletní.

Co chci říct? Že po hrůzostrašném včerejšku se mi rok 2015 jeví jako voňavé místo posypané růžovýma flitrama a obskládané usmívajícíma se jednorožcema. I když to tak ne vždycky bylo. Obnášel chvíle absolutního štěstí i nekonečnýho zoufalství, jakkoliv se snažím pateticky nepřehánět. Měla jsem ale pocit, že konečně žiju naplno, se vším, co to obnáší.

• Poprvý v životě mě zastavila policie. Sice jsem nedokázala rozsvítit si ve voze ani od ostatních papírů rozeznat zelenou kartu, ale jinak miloučký dostaveníčko.

• Překládala jsem na karaoketextech pokaždý, když jsem potřebovala mít pocit, že vedu smysluplnej a svému okolí přínosnej život.

• Pod stromeček jsem od mamky dostala plechovku tresčích jater. Prý jsem je jedla už v jednom roce. A je podle nich pojmenovaná naše hibernující ehm-hudební-ehm-skupina.

• Přišli jsme o Evžena, toho nejprotivnějšího kocoura, jakýho si umíte představit. Nikdy se nenaučil vrnět, při každý příležitosti nenávistně vřískal a zištně se mazlil jenom s tátou. A my na něho nedali dopustit. Už víc jak měsíc nepřišel domů. Evžene, jestli si to čteš, přijď domů. Už ti nebudu provlíkat hlavu krajícem chleba, slibuju.

• Poprvý jsem fotila svatbu. Ve skrytu duše taktrochu doufám, že i naposledy. S tím teda taky souvisí, že se mi vdala první kamarádka. Navíc mladší než já.

• Napsala jsem přesně 48 publikovaných článků. Z toho 14 sem. Kolakolem bída, jávím.

• Už rok jsem příležitostně brejlatá. A je to votrava.

• Zabředla do hlubin český youtuberský scény. Trošku dál od břehu než se sluší na člověka mého pokročilého věku (zeptejte se Bohdanky, co dostala k Vánocům).

• Za svůj největší novinářskej mástrpís považuju rozhovor se slovinským ohňostrůjcem, kterej neuměl anglicky a já mu rozuměla jen slovo "rožeň".

• Nedojela jsem do Norska.

• Po asitak třinácti letech jsem přestala chodit do hodin houslí, protože to nikam nevedlo. Jsem nenapravitelná.

• Byla jsem v koupelně Jana Masaryka. ♥ (srdíčko patří barvě kachliček, ne tomu, že z jejího okna "vyskočil")

• A ty neblogogenický věci? Mám pocit, že jsem překročila svůj stín. Víckrát než jednou. S Boží pomocí jsem se naučila věci, kterých jsem si nikdy nemyslela, že budu schopná. A zase mi docházelo, jak nekonečněvděčná jsem za lidi kolem, i když jim to asi nikdy nedokážu dát dostatečně najevo.

Můj 2015 podle Instagramu.

Rok 2016 se od těch předchozích bude hodně lišit. Celou jeho jednu polovinu bych měla strávit v USA, další tři měsíce na praxi v novinách. Vlastně vůbec nevím, co čekat, ale těším se. Moc. A těším se, že se o vše s vámi podělím. Díky, že mě čtete.

Joa abych nezapomněla, tohle potřebujete slyšet. Čau.