Když.

Ráda žiju v jednadvacátým století. Nemohla jsem se narodit v lepší době na lepším místě.

Nicméně. I tak mám občas pocit, že jsem tady vlastně jenom na návštěvě. Že moje doba byla doopravdy ta, ve který jsem strávila prvních zhruba deset let života. Proto se ráda dívám na filmy z devadesátých let – mám pocit, že tam patřím. Nevím proč. A je mi malinko líto, že se tam už nikdy nepodívám.

Co byla moje doba?

... když ta jediná realityshow, která v televizi jela, byl večerníček Medvíďata.

... když víc gelu na vlasy používaly holky než kluci.

... když Klaus ještě nosil brejle.

... když si místo ajfounů děti porovnávaly tamagoči.

... když jsem sice nevěděla, co je KFC, ale denně slýchala o jednotkách KFOR.

... když Klus ještě nešířil sluníčkovou osvětu, ale soutěžil v pětiboji.

... když papírové encyklopedie měly svůj smysl.

... když se každá správná domácnost poznala podle ochmataných Zlatých stránek.

... když jsme místo ČSFD měli Hemalu.

Jaký jsou ty vaše když?

Pro všechny nešťastně ignorované tuhé deodoranty.

Přerušit studium a odletět na půl roku do Ameriky bylo rozhodně jedno z nejlepších rozhodnutí, jaký jsem kdy udělala. Sice jsem nechodila do školy (i když to já nedělám ani za normálních okolností, že), ale naučila jsem se víc užitečných věcí než za všechny předchozí semestry dohromady, hele:

Místo používání mostů řeky zásadně brodit.

Že dokonce i müslityčinky (!) se člověku přejí, pokud je musí jíst k snídani, obědu i večeři.

Zvládat small talks levou zadní.

Téměř nekonečné trpělivosti.

Že vracet se je nejkrásnější.

Že s o čtyřicet let staršíma lidma je mi občas nejlíp.

Že každý Američan při troše snahy vydoluje nějaký ten zapomenutý československý kořen.

Jak psát Cincinnati a Tennessee.

Řídit auto s automatickou převodovkou.

Že indiánům nerostou fousy! Prej.

Že je v mých silách zhlédnout dvakrát za sebou poslední díl Star Wars a nezbláznit se z toho. (Teda s trochou štěstí.)

Používat tuhej deodorant. Životní zlom.

Profesionálně odmočovat připálené plechy.

A být minimalista a žít prakticky trvale v kufru krosně. Teď netuším, co si počít se všema těma věcma, co na mě doma čekaly.

Co zaznamenáníhodného jste se v poslední době naučili vy?

Cigareta ze sekáče.

V klidu se naobědvat, dát si kafíčko, možná i nějaký ten přeslazený zákusek. A k tomu cigaretu. Nebo dvě. Zní to jako obyčejná součást všedního dne, už brzy ale nemusí být podobný scénář možný. Alespoň ne v českých restauracích. 

Debata o regulaci kouření budí vášně na všech frontách. Na zájmy jedné části společnosti se ale stále zapomíná – jak k tomu přijdeme my, náruživí pasivní kuřáci? Kdo promluví za nás? 

Máme dostatek zodpovědnosti a zároveň málo kuráže, abychom si zapálili vlastní. A přitom si tak rádi čas od času během oběda vychutnáme vůni nějaké té cizí camelky. Jenže. Dopřát si podobné potěšení už zanedlouho nemusí být tak jednoduché. Možná nám místo poklidného posezení v útulné restauraci nakonec nezbude nic jiného než trpělivě číhat v temných zákoutích a lepit se na paty každému kolemjdoucímu kuřákovi, který se v okolí mihne. A doufat, že pro pár vytoužených loků cizího bílého dýmu nepřijde obvinění ze stalkingu. 

A proto, milí second-hand smokers, spojme se. Jinak hrozí, že ani nemrkneme a přijdeme o jedno z esenciálních lidských práv. Právo na cigaretu z druhé ruky.

/Poznámka: Tahle miniglosa vznikla minulý rok jako můj domácí úkol do jednoho psacího předmětu na žurnalistice. Spíš než seriózní politický názor to byl prostě jenom narychlo spíchnutej pokus získat zeleně svítící zápočtové okýnko a čtyři kredity k tomu. 

Protože já doopravdy žádnej cigaretovej zastánce nejsem. Kouření mi před pár lety zabilo milovanýho dědečka a já se zařekla, že si sama nikdy nezapálím. Přijde mi to jako naprosto zbytečná závislost.

Jenže zároveň taky věřím na svobodu, jakkoliv abstraktně to zní. Chci žít ve světě, kde si budu moct vybrat, jestli si ráno obuju boty na podpatku, nebo ošoupané tenisky, jestli zkusím chytnout šalinu, nebo radši půjdu pěšky, jestli si na oběd zaskočím do nekuřácké restaurace, nebo hospůdky s popelníkem na stole. Ve světe, kde si o svém vlastním podniku budou moct rozhodovat sami majitelé. Ať už půjde o barvu ubrusu nebo samolepku škrtnuté cigarety na vstupních dveřích. Protože takhle podle mě vypadá svoboda./

Cedulka: "Přijdu hned."

Jsem na pár měsíců ve Spojených státech a blog taknějak zanedbávám, pardon. Bez psaní ale úplně bejt nemůžu, takže o tom, jak mě Amerika baví, se dočtete na Idnes. 

Tak kdyžtak lajkněte Kristýna píše., pokud nechcete o nic přijít.

Pusu.

Hejtseznam, díl třetí.

Od toho posledního už uplynulo hodně vody. Jsem čímdál tolerantnější a navíc se mi jeden celej seznam utopil v záchodu.

holčina

odpolčo

kanclík

přeswitchnout

kamojda

čajda

čuryna

pajcka
dycinky

soulmejt

sníďa

sympoš

+ hejtslovo, který mi ale přijde tak odporný, že ho nedokážu vyslovit, natožpak napsat – pokud byste i tak umírali touhou se ho dozvědět, kontaktujte mou sestru, která má (nejen) v jazykovém ohledu poněkud volnější mravy

Patnáctka.

Bývá to prej nejtěžší zkouška na mezinárodních vztazích. Bezpečnost v jaderném věku. Miliarda nedodržených smluv, nikdy nepoužitých druhů zbraní, neuskutečněných plánů protiraketové obrany.

Šla jsem spát ve čtyři ráno s tím, že vstávám o půl sedmý, abych se stihla nasnídat, umýt vlasy, namalovat, nalakovat nehty, připravit věci a doučit učivo celýho semestru. Pohoda.

Vzbudila jsem se v 7.52, autobus mi jel v 8.09. Poprvý jsem šla do školy nenalíčená.

Až po cestě jsem zjistila, že mám v peněžence přesně 31 korun a karta zůstala doma. 31 korun nestačí ani na cestu zpět, už vůbec ne na něco k jídlu.

Zkouška? Učitel o ní za nevěřícného pošklebování studentů prohlásil, že je prý student-friendly. A nejhorší na tom je, že měl pravdu. O to víc mě žere, že jsem ji pravděpodobně nedala.

Na uklidněnou jsem si proto pak koupila rohlík a třičtvrtě zpáteční jízdenky. Dvě koruny mi zbyly, autobus nedopatřením ujel. Tak jsem si aspoň dala všeříkající selfíčko na záchodě, abych to neštěstí měla kompletní.

Co chci říct? Že po hrůzostrašném včerejšku se mi rok 2015 jeví jako voňavé místo posypané růžovýma flitrama a obskládané usmívajícíma se jednorožcema. I když to tak ne vždycky bylo. Obnášel chvíle absolutního štěstí i nekonečnýho zoufalství, jakkoliv se snažím pateticky nepřehánět. Měla jsem ale pocit, že konečně žiju naplno, se vším, co to obnáší.

• Poprvý v životě mě zastavila policie. Sice jsem nedokázala rozsvítit si ve voze ani od ostatních papírů rozeznat zelenou kartu, ale jinak miloučký dostaveníčko.

• Překládala jsem na karaoketextech pokaždý, když jsem potřebovala mít pocit, že vedu smysluplnej a svému okolí přínosnej život.

• Pod stromeček jsem od mamky dostala plechovku tresčích jater. Prý jsem je jedla už v jednom roce. A je podle nich pojmenovaná naše hibernující ehm-hudební-ehm-skupina.

• Přišli jsme o Evžena, toho nejprotivnějšího kocoura, jakýho si umíte představit. Nikdy se nenaučil vrnět, při každý příležitosti nenávistně vřískal a zištně se mazlil jenom s tátou. A my na něho nedali dopustit. Už víc jak měsíc nepřišel domů. Evžene, jestli si to čteš, přijď domů. Už ti nebudu provlíkat hlavu krajícem chleba, slibuju.

• Poprvý jsem fotila svatbu. Ve skrytu duše taktrochu doufám, že i naposledy. S tím teda taky souvisí, že se mi vdala první kamarádka. Navíc mladší než já.

• Napsala jsem přesně 48 publikovaných článků. Z toho 14 sem. Kolakolem bída, jávím.

• Už rok jsem příležitostně brejlatá. A je to votrava.

• Zabředla do hlubin český youtuberský scény. Trošku dál od břehu než se sluší na člověka mého pokročilého věku (zeptejte se Bohdanky, co dostala k Vánocům).

• Za svůj největší novinářskej mástrpís považuju rozhovor se slovinským ohňostrůjcem, kterej neuměl anglicky a já mu rozuměla jen slovo "rožeň".

• Nedojela jsem do Norska.

• Po asitak třinácti letech jsem přestala chodit do hodin houslí, protože to nikam nevedlo. Jsem nenapravitelná.

• Byla jsem v koupelně Jana Masaryka. ♥ (srdíčko patří barvě kachliček, ne tomu, že z jejího okna "vyskočil")

• A ty neblogogenický věci? Mám pocit, že jsem překročila svůj stín. Víckrát než jednou. S Boží pomocí jsem se naučila věci, kterých jsem si nikdy nemyslela, že budu schopná. A zase mi docházelo, jak nekonečněvděčná jsem za lidi kolem, i když jim to asi nikdy nedokážu dát dostatečně najevo.

Můj 2015 podle Instagramu.

Rok 2016 se od těch předchozích bude hodně lišit. Celou jeho jednu polovinu bych měla strávit v USA, další tři měsíce na praxi v novinách. Vlastně vůbec nevím, co čekat, ale těším se. Moc. A těším se, že se o vše s vámi podělím. Díky, že mě čtete.

Joa abych nezapomněla, tohle potřebujete slyšet. Čau.

Лайка.

Občas mě štve ta všudypřítomná zkratkovitost. Že se na otázku jak se máš automaticky očekává krátký a nikoho nezatěžující fajn, že pro většinu učitelů ve škole nejsem Kristýna s těžkozapamatovatelným příjmením, ale jen šestimístné bezpohlavní UČO, že o budoucnosti člověka rozhoduje pédéefkovej životopis plnej pseudopodstatných věcí.

Nedávno mi ve 3.21 ráno při prohlížení eshopu s umělými trávníky došlo, že právě proto jsem si kdysi založila blog. Protože statusy na Facebooku mi nepřišly dostatečně uspokojivý. Protože celej internet bezesporu touží vědět, co se v tom mým fajn skrývá.

Nuže.

Nějak se letos na Vánoce těším víc než obvykle (jako by to ještě šlo). Dokonce jsem začala být sluníčkově tolerantní i vůči všem těm ohavným trhům na náměstích. Jediný, co mě pořád ještě dokáže spolehlivě vytočit, je míchání žlutých a modrobílých světýlek. P r o č . A takový ty sjíždějící rampouchy. Řekla bych, že nastal čas, aby jejich nekontrolovatelný rozmach Evropská unie v rámci ekoúspor utnula.

Jinak jsem taky konečně zas něco přečetla. Něco, ehm. Divergenci. Myslím, že si zaslouží samostatnej článek. Protože fanfikce na Wattpadu hadr. Ale bavila mě, to se musí nechat, braky jsou životní styl prostě. O filmovým zpracování radši pomlčím. Patřím k té otravné sortě lidí, která má neustálou potřebu do světa vykřikovat #thebookwasbetter.

A minulý týden jsem potkala dva perfektně oblečený (ne že by to bylo pro pointu historky podstatný) kluky, co s neskutečným zápalem řešili, jestli se Lajka jmenovala Lajka, nebo to byl jen název rasy. Připomnělo mi to našeho češtináře z gymplu, kterej míval podobný starosti. A pouštěl nám ty nejnechutnější filmy evr. Beowulfa, Úplné zatmění, Lolitu. K tomu se s radostí přidávali ostatní učitelé s Pánem much nebo Hrdinou... (Teď se dívám, že všechny mají na ČSFD poměrně kladný hodnocení. Přeberte si to, jak potřebujete.) Vlastně jsem snad za celý studium neviděla film, kterej by pro mě nebyl nějakým způsobem traumatizující. Ale na druhou stranu jsem se aspoň utvrdila v tom, že jiný žánry než letní komedie a youtubevlogy nezvládám.

Napište mi, jak se máte vy. Moc ráda si čtu vaše komentáře.