Fotila jsem svatbu.

Bála jsem se. Hodně. Čtrnáct dní před svatbou se mi začaly zdát zlověstné sny o vybitých baterkách. Nestihnutých prvních polibcích. Ztracených SD kartách.

Už před obřadem se ukázalo, že focení mi sice úplněmoc nejde, zato ale jsem naštěstí využitelná i jinak.

Lakovala jsem nehty družičce.

Prohrabávala tašky budoucí tchyni, abych svědkovi půjčila manikúrní nůžky.

Ujídala cukroví, kremrole především.

Sháněla panáky nervózním novomanželům.

Pátrala po vývazcích se sestrou nevěsty.

Potykala si (příšerný slovo, n´est pas?) s o 40 let starším kameramanem.

Pózovala nevěstině babičce.

Vzpomínky z obřadu mám mírně zamlžené.

Už jdou – proč to slunko tak svítí  – vyfotit naráz příchod nevěsty a reakci ženicha: nemožný – výměna objektivu – lezu do záběru kameramanovi? – člověk se zrcadlovkou, jupí, aspoň nějaký fotky budou, pokud ty moje nevyjdou – už bude polibek? – výheň, všichni maj zavřený oči – paní matrikářka se mi zase omlouvá – svědek se tváří potměšile – výměna objektivu – slunko, děsný – pozor, polibek! – je přijatelný fotit při modlitbě? – výměna objektivu.

Spálila jsem se.

__________________________________________

Pak jsem kvůli skupinové fotce lezla po střeše hotelu. Za nářeků číšníka, který nebyl spokojený s mou volbou obléknout si místo sukně kalhotový overal. Černý. Žlutým stěnám po celé širé zemi jsem vyhlásila válku. Nevhodně umístěným oknům jakbysmet. (cha, jsem mistr nesmyslných návazností, všimli jste si?)
Nakonec jsme se s novomanžely jali hledat po celém sousedním městečku kapličku na focení, aby nakonec na žádné fotce nebyla vidět. A fandili kobylkám, které až příliš nadšeně zalízaly nevěstě mezi vrstvy sukní. #firstworldproblems

Jednou jsem si zatancovala, třikrát dupla dotyčnému na nohu. Nechala se svou nejmladší sestrou báječně ztrapnit před klukem, kterýho se mi proti mé vůli snaží dohodit. Vedla jsem velmiseriózní rozhovor o možnostech absolventů žurnalistiky a ještě serióznější debatu o vztahu Teri Blitzen + Piškula. Nechytla kytku.

__________________________________________

Nevermore, říkala jsem si, když jsem ve tři ráno v polokomatu přesunovala soubory z karet, abych je měla ready na další svatbu, která začínala... za sedm a půl hodiny.

Nejsem fotograf. A bohudík – nikdy nebudu.

(Ale protentokrát jsem si to užila maximálně.)